Luigi Cherubini - Základní info

Život

Narodil se v rodině hudebníka. Vážně se začal hudbou zabývat již v šesti letech a ve třinácti zkomponoval Te Deum, Credo, Miserere, mši a Dixit. V osmnácti si získal pozornost velkovévody a později císaře Leopold II., který mu poskytl trvalou finanční podporu. To mu umožnilo studovat skladbu a kontrapunkt u Giuseppe Sartiho (1729-1802) v Bologni. Giuseppe Sarti byl vyznavačem římské školy a doporučil Cherubinimu, aby nepodlehl lákání neapolské operní školy a za své vzory raději zvolil Palestrinu a jeho současníky. Cherubini tak studoval, opisoval a analysoval partitury mistrů římské školy, což mu přišlo velmi vhod později ve funkci ředitele pařížské konservatoře, kdy vystupoval jako přísný strážce zákonů harmonie a kontrapunktu, s jehož autoritou měli potíže i Hector Berlioz a César Franck.

Pod vlivem této výchovy probíhala první etapa jeho skladatelské činnosti, ve které psal hudbu převážně na liturgické texty. Nicméně stále více a více ho přitahovalo operní jeviště. Jeho první významná opera , Quinto Fabio, měla premiéru v roce 1780 v Alexandrii. Rychle za sebou následovalo dalších šest oper uvedených v různých italských městech.

V roce 1784 byl Cherubini pozván do Londýna, kde zkomponoval a uvedl dvě opery: La Finta Principessa a Giulio Sabino, které mu vynesly jmenování dvorním skladatelem. Z Londýna odešel do Paříže, která se, kromě krátkého pobytu v Itálii v zimě roku 1787, stala jeho druhým domovem. Přišel sem v době zuřící války stoupenců Picciniho a Glucka, z nichž první představoval typickou italskou operní školu zaměřenou na pěveckou virtuositu, zatímco druhý přinášel nového ducha hudebního dramatu.

Neklidná léta 1788 až 1805 prožil i Cherubini ve starostech o svou existenci. Zkomponoval celouřadu oper, ale bez většího úspěchu, snad i proto, že svá díla uváděl v malém divadle Theatre de la Foire Saint-Germain, neboť Velká opera jeho opery nepřijímala. Když v roce 1795 vznikla pařížská konservatoř byl jmenován jedním z jejích inspektorů. To však nikterak nezmenšilo jeho existenční potíže.

V roce 1805 přijal pozvání do Vídně, kde následujícího roku uvedl operu Faniska, která měla velký úspěch. Byla vysoce oceněna nejen publikem, ale i předními vídeňskými skladateli včetně Haydna a Beethovena. Nezískal si však přízeň Napoleona I., který dával přednost lehčí hudbě oper Paisiella a Zingarelliho a to ani po návratu do Paříže novou operou Pygmalion.

Cherubini svůj neúspěch v boji o uznání těžce nesl a kromě toho onemocněl. Přijal proto pozvání prince de Chimay k rehabilitaci na svém zámku v Chimay. Prakticky nekomponoval a věnoval se botanice a kreslení. U příležitosti vysvěcení kostela byl požádán o zkomponování slavnostní mše. Výsledkem byla Messe in F, která zcela změnila jeho život. Napsal sice ještě pět oper, ale těžiště jeho práce se přesunulo do oblasti chrámové a symfonické hudby.

V roce 1815 ho pozvala Londýnská filharmonická společnost (London Philharmonic Society) do Londýna a objednala symfonii, ouverturu a kompozici pro sbor a orchestr. Úspěch koncertů zvýšil jeho zahraniční prestiž. Kromě toho po nástupu Ludvíka XVIII. na trůn získal i ve Francii konečně postavení odpovídající jeho schopnostem. Byl jmenován královským hudebním superintendantem a ředitelem pařížské konservatoře. Nejenže v této době vznikla jeho největší díla, ale měl vliv i na výchovu nové generace francouzských hudebních skladatelů, kteří uskutečňovali Cherubiniho ideály. Dostal se sice do sporu s mladým Berliozem, ale to již byl spor s nastupujícím novým hudebním směrem – impresionismem, pro který stárnoucí umělec nenalezl pochopení.

Kromě vrcholných děl chrámové hudby, která je dnes považována za nejcennější Cherubiniho dědictví, dokončil v roce 1835 i své hudebně vědecké a pedagogické životní dílo Cours de contrepoint et de fugue.

Zemřel v Paříži 15. března 1842 ve věku 81 let a je pochován na hřbitově Père Lachaise.

Dílo

Opery

• Amore artigiano (22.10.1773 Fiesole)
• Il giuocatore (1775)
• NT (16.2.1778 Florencie)
• Il Quinto Fabio (1779 Alexandrie; 1.1783 Řím)
• Armida abbandonata (25.1.1782 Florencie)
• Adriano in Siria (16.4.1782 Livorno)
• Mesenzio re d'Etruria (6.9.1782 Florencie)
• Lo sposo di tre e marito di nessuna (11.1783 Benátky)
• Olimpiade (1783)
• L'Alessandro nell'Indie (1784 Mantova)
• L'Idalide (26.12.1784 Florencie)
• La finta principessa (2.4.1785 Londýn)
• Il Giulio Sabino (30.3.1786 Londýn)
• Ifigenia in Aulide (12.1.1788 Turín)
• Démophon (2.12.1788 Paříž)
• La Molinarella (31.10.1789 Paříž)
• Marguerite d'Anjou (1790 Paříž)
• Lodoïska (18.7.1791 Paříž)
• Koukourgi (1793)
• Eliza, ou Le Voyage aux glaciers du Mont St-Bernard (23.2.1794 Paříž)
• Médée (13.3.1797 Paříž)
• L'Hôtellerie portugaise (25.7.1798 Paříž)
• La Punition (23.2.1799 Paříž)
• La Prisonnière (12.9.1799 Paříž - společně s François Adrien Boieldieu)
• Les Deux journées, ou Le Porteur d'eau (16.1.1800 Paříž)
• Epicure (14.3.1800 Paříž – společně s Étienne Méhulem)
• Anacréon, ou L'Amour fugitif (4.10.1803 Paříž)
• Faniska (25.2.1806 Vídeň)
• Pimmalione (30.11.1809 Paříž)
• Le Crescendo (30.9.1810 Paříž)
• Les Abencérages, ou L'Étendard de Grenade (6.4.1813 Paříž)
• Bayard à Mézières (12.2.1814 Paříž – společně s Boieldieu a dalšími)
• Blanche de Provence, ou La Cour de fées (1.5.1821 Paříž – společně s Henri-Montan Bertonem a dalšími)
• La Marquise de Brinvilliers (31.10.1831 Paříž)
• Ali-Baba, ou Les Quarante voleurs (22.7.1833 Paříž)

Mše

• 5 mší z let 1773 až 177
• Messe en la majeur à trois voix (1808)
• Messe en fa majeur dite « Messe de Chimay » (1809)
• Messe en ré mineur deuxième Messe Solennelle (1811)
• Messe en ut majeur (1816)
• Messe solennelle en sol majeur, pour le sacre de Louis XVIII (1819)
• Messe en la majeur, troisième Messe Solennelle, pour le couronnement de Charles X, (1825 Remeš)
• Requiem en ut mineur, à la mémoire de Louis XVI (1816)
• Requiem en ré majeur (1836)

Řády a ocenění

• 1814 : Rytíř čestné legie (Chevalier de la Légion d'honneur)
• 1815 : Člen Akademie krásných umění (l'Académie des Beaux-Arts)
• 1841 : Komandér čestné legie (Commandeur de la Légion d'honneur)