Ruggiero Leoncavallo - Základní info

Mezi přední představitele a tvůrce italského verismu (hudební obdoba naturalismu) patří vedle Pucciniho a Mascagniho Ruggiero Leoncavallo, rodák  z Neapole. Dalo by se říci, že průměrnému posluchači vážné hudby je jeho jméno známo jen díky krátké opeře Komedianti (Pagliacci) z roku 1892, která se dodnes hraje s velkými úspěchy na předních světových scénách, často společně s Mascagniho Sedlákem kavalírem, který vznikl o dva roky dříve. (Právě tato dvě díla jsou hlavními vystoupeními veristického stylu, který záhy rozvedl ve svých dílech - Tosca aj. - Giacomo Puccini. Oproti dosavadnímu vývoji verdiovské opery vedou k daleko výraznějšímu významu dramaticko-psychologickému, zdůrazňují s naturalsitickou drastičností a naléhavostí krize ,,hrdinů", jejich vztahů a osobních prožitků. Na konci 19. století tak italská opera směřuje již k novému pojetí, jež má málo společného  s  tradicí  belcantového stylu  donizettiovského  či  belliniovského.  Přesto ani těmto operám nechybí  typická zpěvnost  a  melodičnost, jakkoli vzdálené od schématu prvních romantiků.)

       Leoncavallo se narodil jako syn soudce a svůj hudební talent rozvíjel na známé neapolské konzervatoři. Po jejím dokončení sám působil jako učitel a snažil se o uvádění svých prvních oper. Narážel však na naprostý nezájem publika i kritiky. 

       V roce 1890 byl svědkem triumfu Mascagniho Sedláka kavalíra, kterého si sám pak vzal za vzor. Začal komponovat operu Komedianti, údajně podle skutečné události, kriminálního případu, který vyšetřoval jeho otec. Rozvinul zde začínající styl verismu – spád děje, efektnost v kresbě prostředí a charakterů, vzrušující (až drastický) námět ze současného života. Svým způsobem Leoncavallo (a verismus vůbec) reaguje na nedostatky romantismu a romantické opery, na něž nepřímo upozornily opery Giuseppa Verdiho, ale i Bizetova Carmen. Opera, jejíž premiéra se konala roku 1892 v Miláně, zaznamenala velký úspěch, z velké části zajištěný strhující tragickou árií Cania ,,Vesti la giubba“. V mistrovském podání Enrica Carusa se tato skladba na gramofonové desce stala první nahrávkou, jíž se prodalo více než milion kusů!

      Provedení Leoncavallových dalších děl (I Medici, přepracovaná prvotina Tommaso Chatterton) se většího ohlasu nedočkala. Zajímavá pak byla ,,bitva“ o slávu s uvedením opery La Bohéme. Námět ze života pařížské bohémyrozvíjeli ve stejné době do operní podoby Leoncavallo i Giacomo Puccini. Zatímco Leoncavallo si sám psal libreto a inspiroval se  svým vlastním pařížským životem, Puccini přímo navázal na novelu Henriho Murgera a zaměřil se spíš na sociologický ráz, zobrazení života pařížských umělců. Právě Puccini zde Leoncavalla zastínil a zatímco jeho Bohéma patří k jeho nejlepším pracím, ta Leoncavallova značně zapadla. Přitom obě díla si nejsou úplně nepodobná, v obou najdeme spoustu krásné a živé italské hudby i emocí. Postupný pokles slávy dalších jeho oper po Komediantech tak Leoncavalla odsunul z popředí italské operní scény. Jen Zaza si z pozdějších jeho oper zachovala jistou známost.

     Kromě vlastní tvorby skladatelské se Leoncavallo zabýval i psaním libret. Puccinimu poskytl text pro operu Manon Lescaut, jež je dodnes považován za jeden z nejkrásnějších ve světové operní literatuře. Další Leoncavallova tvorba není příliš rozsáhlá, kromě dosud zmíněných oper a operet napsal i několik krátkých písní, z nichž některé (zejména Mattinata, složená pro Enrica Carusa) si dodnes tenoristé vybírají pro své koncerty.