Georg Friedrich Händel - Základní info

Mládí

Georg Friedrich Händel byl potomkem Georga a Dorothei Händelových. Jeho otec byl osobní lékař vévody Augusta Saského a vážený amtschirurgus (městský lékař) města Halle. Jeho matka byla dcerou pastora Tausta, v době narození Georga Friedricha jí bylo třicet čtyři let, otci šedesát tři.

Podle přání svého otce se měl Händel stát buď lékařem nebo ještě raději právníkem. Dle pověsti se však sám naučil ve věku pěti let tak dokonale hrát na starý spinet nalezený na půdě domu, že se jednou při návštěvě dvora osmělil předvést své umění i vévodovi a ten napsal jeho otci: „On nesmí hřivnu svého syna zakopat, on ji musí svědomite rozvíjet! Pamatoval si to! Budu se na jeho syna poptávat!“

Starý lékař se sice svých plánu na synovu budoucnost nevzdal, ale svěřil výchovu nadaného chlapce znamenitému varhaníkovi a skladateli Friedrichu Wilhelmovi Zachowi. Zachow byl mimořádný člověk, neobyčejně vzdělaný jehož skladatelské mistrovství bylo znovuobjeveno teprve v posledních letech. Na mladého Händela působil nejen svou vyučovací metodou, ale i silou své osobnosti. V Zachowových skladbách najdeme počátky typického Händelova stylu.

Patrně v roce 1696 podnikl cestu do Berlína, aby se poklonil kurfiřtu braniborskému. Koncertoval na cembalu před knížecím posluchačstvem a měl takový úspěch, že mu kurfiřt nabídl přijetí do svých služeb a financování cesty do Itálie, aby si doplnil vzdělání.

V roce 1697 však otec Georga Friedricha zemřel a chlapec s úcty ke svém otci se rozhodl, že nejprve splní jeho přání a vystuduje práva. Dokončil gymnázium a v roce 1702 se dal zapsat na právnickou fakultu univerzity v Halle. V témže roce obdržel v Halle i místo varhaníka a to, ačkoliv byl luterán, v kostele církve reformované a kromě toho (ve věku 17 let) vyučoval i na církevním gymnáziu vokální hudbu. V krátké době dosáhl mimořádného úspěchu. Jeho varhanním improvizacím přicházelo prý naslouchat celé město a on sám se těšil veliké úctě a vážnosti. Tento úspěch jej přesvědčil, že je předurčen pro hudební dráhu. Rezignoval na právnická studia, neprodloužil smlouvu s Domkirche a odjel do Hamburku, do centra německé opery.

Léta dozrávání

V Hamburku se seznámil a rychle spřátelil s Johannem Mathesonem, vskutku renezanční osobností širokých zájmů - zpěv, dirigování, skladbě a literatuře(přeložil do němčiny Robinsona Crusoe), ale nade vše byl obávaným glosátorem a kritikem všech oblastí uměleckého života Hamburku. Jeho prostřednictvím se Händel také poprvé setkal s anglickým prostředím, které se mu později mělo stát domovem. Po Zachowovi se stal druhým mužem, který měl nejdůležitější vliv na umělecký rozvoj Georga Fridricha. Společně vykonali cestu do Lübecku, aby vyslechli legendárního varhaníka té doby Dietricha Buxtehude (1637-1707).

V srpnu 1703 se Händel stal druhým houslistou hamburského orchestru. Po skončení sezóny odjel Matheson do Holandska a Händel toho využil, aby se vymanil z jeho vlivu. Navázal styky s básníkem a libretistou Christianem Postelem, který mu napsal text k Pašijím podle sv.Jana, které byly provedeny na velikonoce roku 1704. Zklamaný Matheson napsal na toto dílo zdrcující kritiku, která byla sice krutá a poznamenaná osobním sporem, ale věcně naprosto správná, takže dodnes slouží jako učebnicový vzor kritického textu a rozboru hudebního díla. Roztržka mezi Händelem a Mathesonem dospěla až k souboji na kordy při němž byl Händel málem zabit. Mathesonův kord se zastavil o knoflík na kabátě. Nicméně po souboji se oba soupeři smířili a Matheson dokonce přijal roli v první Händelově veřejně provedené opeře Almira. Premiéra se konala 8. ledna 1705 a dostavil se mimořádný úspěch. O měsíc později s další operou Nero se úspěch opakoval a Händel opanoval hamburskou operu na celou zimní sezónu. Opera v Hamburku se však blížila k neslavnému konci. Händel sice ještě zkomponoval komickou operu Florindo und Daphne, ale ta se na jeviště dostala v tak znetvořené podobě, že skladatel ani nevyčkal premiéry a odjel do Itálie na pozvání Giovani Gastona Medicejského, bratra velkovévody toskánského.

Ve Florencii se zdržel pouze krátce. Zkomponoval zde pouze několik kantát, z nichž je nejznámější a dodnes hraná dramatická kantáta Lucrezia. Přízeň Medicejských byla vrtkavá a proto Händel v dubnu roku 1707 odcestoval do Říma. Ani tam však nebyla situace nejpříznivější. Papež Innocenc XII. Tor di Nona před časem pro nemravnost zrušil velké operní divadlo, kromě toho postihlo v roce 1703 Itálii katastrofální zemětřesení a vedla se válka o španělské dědictví. Nicméně doporučující dopisy Medicejských otevřely skladateli cestu do nejvyšší společnosti, kde se uplatnil především jako výkonný umělec.

Händel se na podzim tohoto roku cítil natolik sžitý s italskou hudební kulturou, že napsal italskou operu Rodrigo, která byla poprvé provedena ve Florencii. Úspěch díla mu přinesl lásku primadony Vittorie Tarquiniové a konečně i přízeň velkovévody toskánského. Posílen tímto úspěchem se rozhodl, že dobude hlavní město opery – Benátky. V Benátkách se tehdy hrálo denně na osmi operních scénách. V Benátkách žili umělci jako Alessandro Scarlatti, Arcangelo Corelli, Bernard Pasquini, Benedetto Marcello a další. Georg Friedrich získal přátelství Domenica Scarlattiho (Alessandrova syna), ale žádné své dílo na benátské jeviště neprosadil.

Vrátil se tedy do Říma, kde byl aristokratickou společností vřele přivítán. V Římě byla již roku 1690 založena Academia dell´ Arcadia na ochranu a ke cti a slávě lidové poesie a řečnictví. Ta v Händelově době sdružovala umělce všech směrů, jejich mecenáše, aristokracii i špičky vatikánského duchovenstva včetně řady papežů. Pořádala pravidelné koncerty, básnické recitace a umělecké soutěže. Händel se s nadšením zúčastnil jejího života i soutěží ve virtuozitě s Domenicem Scarlattim a Bernardem Pasquinim. Z té doby pocházejí oratoria Resurrezione, Trionfo del Tempo a zejména sbírka Italské kantáty, které mimo jiné zaujaly i Johanna Sebastiana Bacha.

O náboženské toleranci té doby svědčí mimo jiné to, že ač protestant byl vítán v kruzích nejvyššího vatikánského duchovenstva. Byl sice učiněn pokus obrátit jej na katolickou víru. Ale odmítnutí na jeho postavení nic nezměnilo.

Válka o španělskou posloupnost se přiblížila Římu a Händel se proto vydal do Neapole. Důsledkem pověsti, kterou si vybudoval v Římě a zejména v Arkádii byl neapolskou šlechtou přijat s nadšením. V Neapoli pobyl téměř rok a intensivně se zajímal zejména o italské malířství a dokonce sbíral kalábrijské lidové písně. Spřátelil se i s neapolským místokrálem kardinálem Grimaldim, který vlastnil v Benátkách divadlo San Giovani Gristosomo s jehož přímluvou konečně na začátku masopustní sezóny 1709 – 1710 uvedl v Benátkách svou operu Agrippina.

Úspěch překonal všechna očekávání. Očitý svědek vypráví, že „posluchači si vedli jako šílení, potlesk a výkřiky Viva il caro Sassone! (Ať žije drahý Sas) nebraly konce.“ Opera byla označena jako nejzpěvnější z italských oper a její obliba se záhy rozšířila po celé hudební Evropě. Úspěch v Benátkách však jen přesvědčil Georga Friedricha Händela, že od Itálie obdržel vše co mu mohla dát a rozhodl se k návratu do Hannoveru. Skončila léta dozrávání.

Léta mistrovská

Na začátku 18. století platil hannoverský dvůr za „nejuhlazenejší a po všech stránkách nejvybranejší z celého Německa“, jak tvrdí tehdejší znalec, francouzský abbé Tolland. Hannoverskými vévody se postupně stali čtyři bratři Kristián Ludvík, Jiří Vilém, Jan Bedřich a Arnošt August. Všichni milovali Itálii a Francii a zdržovali se proto převážně mimo zemi kterou měli spravovat. Aby vladaře udrželi doma byla v Hannoveru vybudována velkolepá opera a do ní byla jako kapellmeister přijat Agostino Steffani. Tato pozoruhodná osobnost proslula jako mimořádně schopný diplomat, církevní hodnostář a vynikající skladatel. A právě tento Stefffani nabídl Händelovi místo kapellmeistera u hannoverského dvora.

Händel se však v Hannoveru dlouho nezdržel a záhy požádal o dovolenou. Rozjel se sice napřed domů do Halle, kde se setkal s matkou a sestrou, pak však poručil obrátit kočár do Düsseldorfu, kde prožil část podzimu, a odtud, místo do Hannoveru zamířil přes Holandsko do Anglie.

Vlastní anglická hudební epocha byla uzavřena. Hudební život se po smrti předčasně zemřelého geniálního hudebníka Henryho Purcella (zemřel ve 36 letech roku 1695), vrcholného zjevu anglické barokní hudby, ocitl v krizi. Puritánská opozice prudce zaútočila na anglické divadlo a angličtí umělci se nechali zastrašit. Horror vacui zapracoval i zde a uvolněné místo obsadili umělci italští. Traduje se pověra, že Händel zabil anglickou národní hudbu. Nic není více vzdáleno od pravdy. Ve chvíli, kdy Händel přišel do Londýna byla anglická hudba mrtva, Londýn neměl vlastního skladatele. Zato však oplýval znamenitými virtuózy a jednou z nejlepších skupin italskéch zpěváků, které Itálie mohla vyslat do světa.

Ředitelem londýnské opery v Haymarket Hill byl Aaron Hill, všeuměl, cestovatel, spisovatel, překladatel, chemik, stavitel lodí a dokonce zakladatel společnosti na lisování oleje z bukvic. Mimo jiné projevil neskutečnou předvídavost, když ihned po příjezdu Gerga Friedricha do Londýna mu zadal operu podle Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa, kterou skladatel vytvořil během pouhých 14 dnů. Premiéra opery Rinaldo se konala 24. února 1711 a měla ohromující úspěch. V podstatě zahájila novou éru operní hudby, když vedoucí roli neapolské operní školy převzali Němci italskou školou odchovaní. Po Händelovi to bude Johann Adolf Hasse, Christoph Willibald Gluck a konečně Wolfgang Amadeus Mozart.

Mimochodem, jestliže dnes se už zřídka kdy s tímto dílem setkáváme, jedna z árií, „Lascia chi'o pianga“ (Ponech mne pláči) patří k vůbec nejslavnejším áriím, jaké kdy zněly na operních jevištích.

Se zjevnou nechutí jel téhož roku Händel zpět do Hannoveru, aby splnil své závazky hannoverského kapellmeistra. V Hannoveru byla opera po smrti kurfiřta Arnošta Augusta již zavřena, takže se zde skladatel věnoval převážně instrumentální tvorbě, neboť orchestr řízený Farinellim byl znamenitý. Händel však toužil po divadle a také londýnské publikum po něm naléhavě volalo. Proto brzy požádal kurfiřta Jiřího Hannoverského, aby znovu, bez ohledu na smlouvu, mohl odcestovat. Svolení dostal pod podmínkou, že se „po rozumné době“ vrátí. Co si každá ze smluvních stran pod tímto termínem představovala, už se sotva kdo dozví. Faktem zůstává, že roku 1812 je Händel opět v Londýně a na návrat už vůbec nepomýšlí. Okamžitě po příjezdu do Anglie byla provedena jeho komická opera Il Pastor Fido a vzápětí tragedie Teseo. Obratnou politikou (zkomponoval oslavnou ódu k narozeninám princezny Anny) se mu podařilo překonat i zákony země, které nařizovaly, že hudbu k oficiálním příležitostem může komponovat pouze rodilý Angličan a nejen že se stal oficiálním skladatelem anglického dvora, ale dokonce zkomponoval Te Deum a Jubilate, které byly uvedeny na slavnosti k podepsání utrechtského míru za přítomnosti královské rodiny a Parlamentu.

Tím ovšem porušil všechy smlouvy, které měl s hannoverským kurfiřtem Jiřím a vzniklá napjatá situace, která se ještě více zkomplikovala, když se výše zmíněný kurfiřt stal v roce 1714 anglickým králem Jiřím I. a zakladatelem hannoverské dynastie. Naštěstí nový anglický král byl příliš velkým hudebním milovníkem a přenesl se přes tuto episodu záviděníhodným způsobem, a to zejména po dalším mimořádném úspěchu Händelovy opery Amadigi. Händel dokonce dál bral plat hannoverského kapellmeistra, stal se učitelem hudby malých princezen a doprovázel krále na cestách. Údajně jej král nadobro vzal na milost za překrásnou Vodní hudbu, provozovanou na Temži při panovníkových projížďkách.¨

Vrcholné období

Mezi roky 1717 a 1720 byl skladatel ve službách vévody Chandose. Vévoda Chandos zbohatl z úřadu správce armádních financí a dal si postavit nedaleko Londýna velkolepý zámek. V tomto přepychovém prostředí, bez jakýchkoliv materiálních starostí, dozrála skladatelova osobnost a Händel prakticky vytvořil zcela nový sloh v hudbě i divadle. Dokazuje to zejména sbírka církevních kantát hannoverské dynastie Anthems Chandos (Žalmy z Chandosu) psaných pro vévodovu kapli v nichž zcela nově pojal úlohu sboru, který podává slova Bible bez obvyklého sentimentu a naivních komentářů. Tento nový styl se provil i v operní tvorbě. Tragédie Estera (původní název Haman and Mordecai) bývá označována jako jedna z největších tragédií od řeckých dob.

Jako antipod této tragédie pak působí pastorální tragédie Acis a Galathea na slova anglického básníka Johna Gaye. V opeře se snoubí básnická dokonalost textu a úsměvná elegická hudba. Právem bývá považována za jeden z vrcholů skladatelovy tvorby i hudební tvorby 18. století vůbec.

V této době si Händel předsevzal přivést do Londýna italskou operu. V roce 1720 vykonal cestu po Evropě, aby najal skupinu italských pěvců a 27. dubna 1720 zahájil v divadle Haymarket Hill činnost operou Radamisto, kterou věnoval králi. Části anglické šlechty se však velmi znelíbilo, že italskou operu má v Londýně zastupovat poitalštěný Němec a tak jeho bývalý ochránce, hrabě Burlington, založil konkurenční operuní scénu, pro kterou získal tehdy módního skladatele Giovanniho Bononciniho.

Nastalo období plné zápasů a intrik. Anglické obecenstvo, proslulé dodnes svým sportovním duchem, oba soupeře vyzvalo, aby napsali společnou operu. Händel vyzvání přijal a odešel krutě poražen. Pro operu Muzio Scevola napsal třetí jednání, Bononcini druhé, zatímco první bylo svěřeno dnes již zcela neznámému skladateli, který se skrýval pod psudonymem Pippo. Händelova hudba je objektivně velmi slabá a i po ní následující, již opět samostatná opera Floridante, není o mnoho lepší. Vítězství Bononciniho podtrhl i úspěch jeho půvabné opery Griselda.

Převaha Bononciniho netrvala dlouho. Händel si získal obecenstvo zpět dramatickými operami Otton, Giulio Cesare a zejména Tamerlánem (1724), jehož poslední dějství je skvělým příkladem vášnivého dramatu napsaného ještě před Gluckem a Mozartem. Bononcini se znemožnil sám, když mu bylo v rozsáhlém soudním procesu prokázáno plagiátorství některých skladeb.

Prvni pokus uvést na anglické italskou operu však ukončily dvě události. První z nich souvisela s kultem kastrátů a primadon. Na londýnském jevišti spolu soupeřili dvě primadony, Faustina Bordoniová a Francesca Curzonová. Předstihovaly se v nekonečných koloraturách za povyku, který si nezadal s dnešními rowdies. Jejich souboj skončil 6. června 1727 rvačkou na jevišti za přítomnosti korunní princezny.

Druhou událostí pak byla premiéra dodnes slavné „Žebrácké opery“ autorů Johna Gaye a Johanna Christopha Pepusche. De facto muzikál složený z mluvených dialogů a lidových písní byl krutou satirou na politické poměry, ale současně i vtipnou parodií na italské operní manýry.

Händel však od svého záměru provozovat v Londýně italskou operu neustoupil. V roce 1728 sestavil další italský operní soubor a podnícen novými proudy v italské opeře, např. dílem Leonarda Vinciho, který se snažil vrátit opeře dramatičnost, zahájil novou etapu svého divadla. Tentokrát se objevily problémy ze strany, ze které to ani neočekával. Královská rodina hannoverského původu nebyla v Anglii příliš oblíbena a k neoblibě přispívaly i veřejně propírané spory uvnitř královské rodiny mezi králem a jeho synem. Princ waleský věděl o přízni, kterou u krále Händel má a proto se rozhodl, že skladatele zničí finančně. Založil další konkureční operu a svěřil jí Nicolu Porporovi, dalšímu z velkých italských skladatelů, k němuž se připojil i další hudební genius té doby Johann Adolf Hasse. Boj se přenesl i do Parlamentu a výsledkem bylo, že skladatel ztratil i podporu královu.

Händel se však nevzdal. V roce 1733 odjel potřetí do Itálie aby doplnil svůj soubor. Útoky však pokračovaly. Divadlo Haymarket Hill obsadil konkurenční soubor a Händel byl nucen se přesunout do divadla Covent Garden, které v té době fungovalo spíše jako varieté a o které se dělil s baletem, pantomimami a šaškovskými komediemi. Zpočátku se mu dařilo využívat spojení s baletem. Zkomponoval de facto první pokus o francouzskou baletní operu Terpsichora (1734) a i do svých dalších oper zařazoval rozsáhlá baletní čísla. Nacionální nevraživost však donutila francouzský baletní soubor, který se na těchto představeních podílel, opustit Londýn. Händel sám dál pokračoval v boji za italskou operu, chrlil několik oper ročně, přesto finanční ztráty při provozu divadla byly nesmírné. V nejhorší době, kdy schodek divadla dosahoval neuvěřitelných dvacet tisíc liber a již se hlásily vážné zdravotní obtíže, uvedl 19. února jednu ze svých nejkrásnějších skladeb, oratorium Slavnost Alexandrova na slova básníka Johna Drydena Óda svatocecilská.

Soumrak

Obrovské pracovní vypětí nemohl organizmus vydržet. V dubnu 1737 ranila Händela mrtvice. Pravá strana těla zcela ochrnula a dostavily se i příznaky poškození mozku. Divadlo bez jeho vedení přestalo hrát a vyhlásilo úpadek. Zprvu byl skladatel zcela apatický, odmítal se léčit a smířil se s tím, že jeho životní dráha končí. Až koncem léta se přátelům podařilo dopravit Händela do lázní v Cáchách. Léčení bylo neuvěřitelně rychlé. Již v říjnu se vrátil do Londýna a během třech měsíců zkomponoval dvě opery a smuteční žalm na smrt královny (Funeral Anthem).

Po návratu do Londýna se však vrátily i finanční starosti. Hrozilo mu vězení pro dlužníky. Přátelé v jeho prospěch uspořádali benefiční koncert, jehož výtěžek pokryl alespoň ty nejnaléhavější dluhy. Přízeň publika se projevila i v tom, že mu byla za jeho života postavena socha v sadech ve Vauxhallu. Nový příval tvůrčí síly vedl ke vzniku dvou vrcholných oratorií, Saula a Izraele v Egyptě, s mohutnými dramatickými sborovými částmi. Jejich genialita však byla oceněna až mnohem později.

Rok 1739 byl poznamenán válkou. V zimě toho roku se pro mrazy a válku v divadlech nehrálo. Rovněž nepřátelé neustávali v útocích proti skladateli. Byly strhávány plakáty na jeho koncerty a návštěvnost klesala k nule. Unavený a zklamaný Händel už neměl sílu dále bojovat. Rozhodl se, že téměř po třiceti letech, které Anglii obětoval, odjede a na 8. dubna 1741 ohlásil poslední koncert.

Irský lord místodržitel pozval skladatele do Dublinu řídit několik koncertů. Podle vlastních slov, „aby mohl svému novému národu nabídnout něco nového“ zkomponoval dílo, které se stalo snad nejnárodnějším ve všech anglicky mluvících zemích: oratorium Mesiáš. Mesiáš měl premiéru 12. dubna 1742 s velkým úspěchem. Těchto několik měsíců v Irsku patřilo mezi Händelova nejšťastnější období života.

Vítězství a smrt

V těchto letech se Händelova tvůrčí pozornost přesunula od opery k oratoriu. Vrací se do Anglie a uvádí oratorium Samson na slova Miltonovy básně Samson Agonistes, po němž následovala oratorní dramata Belsazar a Herakles. Nenávist určité části anglického obecenstva (zejména aristokracie) však nebyla ukončena. V roce 1745 byl znovu donucen k vyhlášení úpadku. V této nejhlubší životní krizi mohl už pomoci jen zázrak a ten se kupodivu stal. Paradoxní na tom, že zásadní obrat nastal z příčin víceméně nehudebních.

Karel Eduard, nápadník trůnu, spolu s armádou skotských horalů táhl na Londýn a Anglii zachvátilo vlastenecké nadšení. Händel zkomponoval oratorium Occasional Oratorio, v němž vyzval Angličany do boje. Po slavném vítězství u Cullodenu uvedl Judu Makabejského na oslavu vítězného vévody z Cumberlandu. Teprve v této chvíli, po třicetilech bojů a zápasů konečně Anglie uznala Georga Friedricha Händela za svého národního skladatele.

Konečně byl zbaven nejen nepřátel, ale i hmotných starostí a mohl se plně věnovat hudbě. Vedle četných oper nelze se nezmínit, že v této době vzniká Firework Musik (Hudba k ohňostroji), přímo prototyp radostné hudby k lidové slavnosti. Vykonal ještě poslední cestu do rodného Halle na kterou však jistě neměl nejlepší vzpomínky, neboť do Halle dorazil ve chvíli kdy umíral Johann Sebastian Bach a sám utrpěl úraz při dopravní nehodě.

Po návratu se pustil do práce na oratoriu Jephta. Jen s největší námahou se mu jej podařilo dokončit. Krátce po napsání poslední noty zcela oslepl. Se zrakem jakoby se i vytratila tvůrčí invence. Ještě hrál a improvizoval na varhany při provádění svých oratorií, ale kromě několika drobnějších skladeb, které diktoval, již nevzniklo žádné rozměrnější dílo.

Na Bílou sobotu, 14. dubna 1759 skladatel zemřel.

Dílo

Dílo Georga Friedricha Händla je neobyčejně rozsáhlé. Patrně nejúplnější seznam Händlových prací sestavil Berndt Baselt z Univerzity Martina Luthera v Halle, který poprvé vyšel ve třech svazcích v letech 1978 až 1968 pod názvem Händel-Handbuch a čítá 612 položek. Každá skladba je označena znakem HWV a pořadovým číslem. Obsahuje všechny známé skladby Georga Friedricha Händela, včetně několika u kterých jsou ohledně autorství jisté pochybnosti. Tento seznam má pro katalogizaci díla stejný význam jako známý Koechelův seznam díla Wolfganga Amadea Mozarta.

V Česku se o popularizaci díla stará Česká Händelova společnost